Dneska jsem si říkala, že bych začala psát blog. A vzpomněla jsem si na jednu přezdívku, pod kterou jsem KDYSI DÁVNO blog psala. Na KOBLIHU. Vlezu na stránky a představte si, Kobliha tam pořád je!

Rozbrečelo mě to. Čtu si zpětně několik posledních článků a říkám si, co všechno se za ta léta změnilo.

Vlastně nevím, jestli tu ještě někde jste... Jste?

Ahoj lidi, jste tu ještě? No jasně že jo.

Budu se muset podívat, co píšete, jak se máte, jestli žijete... Já žiju. Teda asi. Pomalu. A líně.

Co je u vás nového takhle na konci září? Na mě leze stáří. Začala jsem studovat, představte si to. Je to legrace, ale tři písmenka za jménem po mně vyžadují. Proč ne, řekla jsem si a vrhla se do čtení knížek, knih a bichlí. Docela mě to baví. Kupodivu.

Doma dobrý. Zdraví dobrý. Ale nechci to zakřiknout, znáte to.

Bydlím jinde, s Cyrilem. Vy víte, že se nejmenuje Cyril. Ale to je jedno, jak se jmenuje. Pro mě je důležité, že je to s ním pořád fajn. Jasně že má mouchy, taky jich mám plno (a některé jsou pěkně velké masařky), ale pořád nám to klape. Pořád mám plné vázy kytek a pořád mám pocit, že jsem milována. Nejen slovy, ale hlavně skutky. Chodíme po výletech, užíváme si babího léta, vaříme, grilujeme, milujeme se, navrhujeme nové vychytávky do nového domu - a fakt jsem furt zamilovaná. Ve svém věku, chápete to?

Letos u nás Vánoce voní po purpuře. Po té na plotně. Jak voní ochotně. Znáte to...

A taky po prskavkách. A po radosti. A po nostalgii.

Protože letos je to poprvé, co Koblížek nedostal k Vánocům ani jednu hračku. Poznání, že už není dítě? Že už je puberťák? Nevím... Není mi z toho

Nějak mě to zase chytlo. To psaní, myslím. Mám nutkavou potřebu (takhle nějak to psychiatři nazývají?) něco napsat na blog. Možná mě povzbuzuje to, že i když tu třeba půl roku nejsem, stejně se pak najde dost lidí, kteří si můj nový text (a klidně to může být sebevětší blbost) přečtou. A to mě moc těší. Fakt.

Dneska jsem strávila den v kuchyni. Měla jsem volno, děti mají prázdniny, tak

Už dlouho mám pocit, že bych to měla napsat.

Jak to dopadlo mezi Petrem a Pavlem. Těmi dvěma z minulého článku. A stejně tak jako můj život je jedna obrovská houpačka, dostala jsem se zase o kousek dál. Pavlovi jsem řekla, ať se věnuje své ženě (i když si občas napíšeme a vím, že je pořád nespokojený - ale já už to nechci řešit). A Petr? S tím to bylo trochu složitější. Píšu BYLO, protože je to fakt už minulý čas.

Začátkem září jsme spolu prožili úžasný víkend. Vyjeli jsme do luxusního hotelu kousek od Hradce Králové a tam strávili dva dny v posteli, v baru, ve vířivce, v restauraci, v hotelovém parku, ... dovedete si to asi představit. Bylo to nádherné. Tělo mě bolelo, ale duše byla spokojená. V neděli odpoledne mi Petr oznámil, že se zamiloval. Lucka je prý mladá, krásná a trochu nemotorná, takže potřebuje silného muže. Jako by do mě někdo píchl. Jako by mi probodl srdce - znáte ten pocit? A já, kráva blbá, mu nevrazila ten pugét růží do obličeje, ani jsem ho nekopla do rozkroku (který ho musel po tom víkendu taky pěkně bolet), ale usmála jsem se, řekla jsem něco jako Fajn, že to vím a procedila jsem mezi zuby, že spát spolu už nebudeme, ale na kafe občas zajít můžeme... Byli jsme zatím dvakrát. Nejiskřilo to a vlastně jsme si ani neměli co říct. Ještě před pár měsíci bych tomu nevěřila. Ale je to tak.

Není mi patnáct. Ani dvacet. Ani třicet. Přesto se chovám jako malá holka. Nějak si mě teď osud vzal do parády a rozhodl se ukázat mi další a další stránky života. A tak se nezlobte, že si u čtení tohoto článku možná budete připadat jako blázni, kteří omylem zabloudili na blogísek nějaké dvanáctileté holky. Protože přesně takhle si teď připadám.

Tak se mi ti nějak udělalo smutno - a že nevíš, na co jsem si vzpomněla?

Neděle ráno. Děti jsou u babičky a dědy, nechala jsem je tam v sobotu s tím, že si užiju nedělní klid. Naplánovala jsem si, že budu sama doma, nebudu VŮBEC nic dělat, vstanu v deset, vlezu si do vany s novou knížkou, pak si pustím YouTube, vyžehlím, lehnu si, budu odpočívat a nebudu mluvit. Naplánovala jsem si TICHOU NEDĚLI.

6:30 - zvoní budík, který jsem v sobotu zapomněla vypnout. Zamáčknu ho s tím, že ještě usnu.

6:55 - neusnu, vstávám

7:00 - napouštím vanu, beru knížku, zalejzám do bublin

Vánoční svátky bývají časem, kdy člověk má čas zastavit se, potkávat se, smířit se, zklidnit se nebo bilancovat.

A taky čas, kdy Kobliha sedne ke svému notebooku a začne na blog psát ta svoje písmena - sice bez jistoty, že tu ještě má nějaké čtenáře, ale jen tak, pro svůj pocit, pro svou duši a pro svou potřebu.

Co popřát k letošním Vánocům? Napadla mě píseň z pohádky Dvanáct měsíčků

vím, že není běžné, aby lidi psali dopisy na své blogy. Asi to není normální. Ale mně to jednoduše nedalo. Byla jsem totiž ve čtvrtek na Vašem koncertě v O2 aréně a právě tyhle tři hodiny mého života mě inspirovaly k tomu, abych Vám napsala. I když vím, že Vy to asi nebudete číst.

Za kulturou chodím pravidelně, řekla bych. I koncertů vídám poslední dobou dost. Proto si říkám - co blbnu,